Ta devátá

Sen zpívá Beznaději píseň

o zmrtvýchstání stříbrné borovice.

Po dechu lapá dotěrná přítomnost.

Podstatné jméno,

přídavné jméno

a sloveso se setkaly na rodinné sešlosti.

Pot s čela si stírá nevěrná víra.

Pohádka z řeky vylovila prázdnou kolébku.

Hořící cigaretu do žoků slámy

odhazuje vzteklá budoucnost.

Růže usíná.

Povodeň se ustrašeně krčí

pod hrází rybníka.

Tak či tak.

Potom.Potom.

Možná!Možná!

Bílá magie,

černá magie

lásku nepřičaruje.

Noci,noci tajemná,

žena-milenka vzpomíná!

Růže usíná.

Čas jako orel z výšky

střemhlav se řítí

dolů na svou kořist.

Tak.

Potom.

Možná!

Bílá vrána,

černá labuť.

Námitka.Připomínka.

Merlin se šaškem se uprostřed točí dokola.

Noci,noci tajemná,

upír se honí za duší ženy-milenky.

Růže usíná.

umělecký fotograf číhá v houštině na Rusalku.

Přítomnost,pohádka,budoucnost

se křižují na hříchy ženy-milenky,

která jablko lži nabídla hadovi v ráji na ochutnání.

Bílá myš,

černá holobička.

Zdrávas,oranžová bytosti,matko i otče náš,

oroduj,pros tam v nekonečném vesmíru

za ty potřeštěné milence.

Noci,noci tajemná,

tvé bezvěrce nic nenapadá.

Růže,růže,růžičko,

stolistá krásko,

čas tě k životu usouží,

fotograf zvěční.

Růže,růže,růžičko,

stolistá krásko,

povodeň spláchla navždy bezvěrce

s povrchu zemského.

Černé noci,

bílé noci

fialkami voní

a sen beznaději zpívá píseň

o zmrtvýchstání stříbrné borovice.